Literární památky epochy velkomoravské

Staroslověnština jako spisovný jazyk velkomoravský

Řeč Moravanů se jen velmi nepatrně lišila od slovanské řeči v kraji

soluňském, který byl rodištěm slovanských apoštolů. Proto také písmo

hlaholské, které bylo prvotně sestaveno pro tento starobulharský makedonský

dialekt, potřebovalo jen malé úpravy v novém pračeském

prostředí, kde později vyrostl spisovný jazyk český a slovenský. Tato

úprava se týkala střídnic za praslovanské palatály k´

g´, jež v soluňsko-makedonském

dialektě zněly št´ a žd´, kdežto na Moravě c a dz. Dokladem

toho jsou Kyjevské listy, jediná památka velkomoravská s původní

hlaholskou grafikou, kde tato změna je důsledně provedena.

Soluňští bratři nepřišli na Moravu, jak bylo vhodně řečeno, do kulturní

prázdnoty.9 Moravané přijali křesťanství již před víc než půlstoletím

a pozvolna se vytvořila také příslušná náboženská terminologie

pod vlivem západním, zejména starohornoněmeckým, jehož stopa se

zachovala až podnes např. v modlitbě Otčenáše ve výrazu „vezdejší“

(… chléb náš vezdejší…).10 Jazyk starých Moravanů, zachovávající

tradiční výrazové prostředky, byl tedy již jako orgán soudobého života

a snažení jazykem kulturním, ale teprve příchodem Konstantina a Metoděje

a jejich živým slovem, jakož i jejich bohatou činností literární,

původní i překladovou, dostalo se mu mocného popudu k vyššímu

rozmachu. Není tedy sporu o tom, že tento soluňskomakedonský dialekt

starobulharského jazyka, kterým mluvili a psali slovanští apoštolové,

a který bychom mohli nazvat také prastaroslovanským, sehrál

na Moravě roli vzorného literárního jazyka a stal se normou literárního

jazyka pračeského vysokého stylu. Přitom však lze pozorovat, že tento

cyrilometodějský spisovný jazyk byl ovlivňován místním moravským

jazykem a vyvolával v něm jisté změny zejména lexikální a frazeologické,

ale jen v těch případech, kde šlo o to, aby se do něho nevloudily

prvky neorganické, nesystémové, které by byly těžko srozumitelné

v místním pračeském prostředí.