Příběh z doby neobyčejného šílenství

Poté co Michel Stüeler ztratil bergmistrovský úřad, mohl se opět začít
intenzivněji věnovat řemeslu, jemuž se vyučil, koželužství. Ačkoli se
povolání běžně dědilo z otce na syna, není zdaleka jisté, zda koželuhem
byl rovněž jeho otec Merten. Pokud ano, pak by otcovskou profesi zdědil
spíš starší syn, Michelův bratr Bartel, jelikož mladší z potomků většinou
hledal uplatnění v jiném oboru. Krupský kronikář je nicméně prvním
Stüelerem, jehož povolání skutečně známe. Proč ale on nebo jeho otec zvolili
zrovna finančně náročné koželužství? Mohly sehrát nějakou roli příbuzenské
a přátelské vazby Stüelerů k některému z představitelů tohoto
řemesla? Netušíme, kde se vyučil, ale možná nebude v tomto směru
náhodou, že jeho kmotr provozoval v Teplicích ševcovství,229 nejúžeji spojené
právě s koželužstvím. Merten Stüeler se jistě mohl společensky či
pracovně s tímto prostředím stýkat natolik, že o volbě povolání pro svého
druhorozence ani nemusel mít pochyb. Bude ale lépe zanechat spekulací
a smířit se s tím, že Michela Stüelera poznáváme teprve v době, kdy
měl vyučení, trvající snad nějaké tři roky, dávno za sebou, a že důvody
a okolnosti, proč a jak se stal koželuhem, ve svých pamětech nezmínil.
Koželužství, řadící se mezi kožedělná řemesla,230 je činnost, při níž
se k dalšímu použití upravují stažené zvířecí kůže. Jedná se o řemeslo
prastaré, doložené už ve starověkém Egyptě a vlastně i v pravěku, kde
ale pochopitelně dosud nešlo o řemeslnou specializaci. Féničané začali
vydělávané kůže barvit, Římané řemeslnické postupy zdokonalili.